Petr Čala (24) studuje magisterský program zaměřený na datovou a finanční analytiku na Univerzitě Karlově. Zároveň pracuje jako Junior konzultant v EY týmu Advanced Analytics. Je vášnivý turista a v roce 2022 prošel pěšky všechny hlavní ostrovy Japonska.
Co tě, Petře, k pěšímu přechodu Japonska motivovalo?
Jsem vášnivý turista a už dlouho sleduju videa a přednášky dálkových cestovatelů. Hlavně těch, kteří nechodí po vyznačených turistických trasách a přechází rovnou celé státy. Například pěšky přejdou Čínu nebo USA ze západu na východ.
Rozhodl jsem se, že do toho taky půjdu, a protože umím japonsky a mám k Japonsku blízký vztah, byla to pro mě první volba. Dal jsem si cíl přejít čtyři hlavní ostrovy od úplného severu až k jihu. Trasu jsem plánoval za pochodu a nakonec jsem celý trek šel dva a půl měsíce a ušel 2 600 km.
Touto trasou se Petr vydal napříč Japonskem.
Šel jsi cestu sám, nebo jsi měl parťáky?
Cestu jsem chtěl podniknout sám, ale nakonec mě po velkou část doprovázela japonská národní televize. V Japonsku totiž běží poměrně oblíbený pořad o cizincích, kteří do jejich země vyrazili. Štáb si mě odchytl na letišti domluvili jsme se, že vždy půjdou kousek se mnou, pak si záběry odletí do Tokia sestříhat a časem se zase potkáme o kousek dál. Vznikly z toho zhruba tři půlhodinové díly, ve kterých si ze mě sice trochu dělají legraci, ale jsou super.
Příprava? Dvoutýdenní trek po Česku
Nikdy předtím jsi takto dalekou cestu neabsolvoval. Maximálně týdenní treky do hor. Jaká byla tvoje příprava?
Tou nejméně příjemnou částí přípravy bylo papírování kolem letenek, přerušení nájmu v Praze a školy a vyřizování víza. Taky jsem skončil stáž v EY, ale dostal jsem možnost po návratu nastoupit zpět.
Co se týče mentální a fyzické přípravy, tak jsem podnikl dvoutýdenní výlet po Česku, kdy jsem šel pěšky ze Zlína do Prahy. Možná se to nezdá, ale je to podobný styl dálkové turistiky a člověk si při něm otestuje situace, které mohou nastat.
Jak jsi řešil v Japonsku jídlo a nocleh?
V tom jsem to měl dost jednoduché. Japonci jezdí docela málo do ciziny, takže mají perfektně vyladěné podmínky pro domácí turistiku. Skoro všude jsou nonstop otevřené potraviny, kempy nebo horské lázně onsen, ve kterých se můžete skvěle vykoupat v přepočtu za 150 Kč. Jinak jsem nejčastěji přespával v kempech, pod stanem a zhruba po měsíci jsem se naučil přespávat jen na karimatce.
Pěší turistika je v Japonsku mnohem pohodlnější, než když jde člověk v Evropě do hor a dva týdny se nemyje a stravuje se lunchmeatem. S trochu nadsázky bych řekl, že jsem po celou dobu jen chodil od lázní k lázním a od restaurace k restauraci.
Takže ses obešel s lehčí výbavou než při treku do hor?
V podstatě ano. Sbalil jsem si klasicky krosnu, stan, spacák, karimatku a oblečení jako na každý delší trek. Stan jsem ale díky dostupnému noclehu skoro nevyužil. Taky jsem po týdnu poslal domů vařič, protože obchody byly prakticky všude. Stejně tak kohoutky s pitnou vodou. Bylo jich po cestě tolik, že ke konci jsem u sebe nosil jen 200ml láhev, abych snížil zátěž na zádech.
Televizní štáb Petra doprovázel i v nejzapadlejších koutech Japonska.
Jak vypadal tvůj běžný den?
Vstával jsem obvykle kolem páté ráno. Rovnou jsem vyrazil k nejbližšímu obchodu, kde jsem si dal snídani, pak jsem chodil až do oběda. Kolem poledne jsem si na internetu vytipoval místo na přespání a na nohou jsem byl až do večeře. Ušel jsem většinou kolem 35 km za den, některé dny i kolem 50. Člověk na dálkovém treku nemá nic moc jiného na práci než chození, takže chodí hodně.
V Japonsku je dálnice bezpečnější než les
Po jakých cestách jsi nejčastěji chodil?
V Japonsku se člověk do přírody moc nepodívá. Ta je totiž hodně divoká a neprůstupná. Lesy a hory jsou plné medvědů, vlků a hadů, takže to do nich člověka ani moc neláká. Většinu cesty jsem se držel blízko civilizace a chodil po silnicích a dálnicích. Chození po dálnicích v Japonsku vypadá úplně jinak, než si představí Evropan. U každé dálnice je chodník a auta jezdí pomalu, protože nikdo nikam nespěchá. Chůze podél japonské dálnice je příjemnější zážitek než chodit v Česku podél okresních silnic.
Na japonských silnicích se má pěší turista jako v bavlnce.
Jaká místa z cesty ti nejvíc utkvěla v paměti?
Dodnes vzpomínám na krajinu východního pobřeží Kjúšú. Jsou tam krásné zálivy poseté ostrovy s úžasnou scenérií a dlouhé pláže kde Japonci surfují. Velkým zážitkem byla i oblíbená obchodní stezka z Kjóta do Tokia, která prochází přes krásně udržované tradiční vesnice.
Zavedla tě cesta i do velkých japonských metropolí?
Jasně, prošel jsem všechna největší města, často jsem v nich například průběžně dokupoval sportovní výbavu. Vtipný zážitek mám z Kjóta. Věděl jsem, že tam v době mé cesty budou na konferenci moji profesoři z Univerzity Karlovy, ale myslel jsem, že je nestihnu. Nakonec jsem ale nabral dobré tempo, tak jsme zašli na večeři. To bylo poprvé, co jsem naživo potkal svou vedoucí bakalářky, protože během lockdownu jsme spolu vše řešili přes cally a e-maily.
A co tvůj střet s japonskou kulturou? Překvapila tě něčím?
Překvapila mě pozitivně i negativně. Hlavně musím pochválit, jak vynikající je japonská kuchyně. V každé restauraci jsem se najedl nadprůměrně dobře. Japonci mají u jídla vysoký standard kvality, který je v Evropě nevídaný. Taky jsou většinou velmi milí a ochotní. Třeba když se někoho zeptáte na cestu k zastávce, tak vám ji neukáže, ale rovnou vás tam dovede.
Z těch negativ bych vypíchl, že Japonci často upřednostňují pravidla před lidskostí. Například jsem jeden večer dorazil do kempu a nechtěli mě ubytovat, protože druhý den měli zavřeno a nemohli by se mnou vyřídit potřebné papírování. U nás by nad tím přimhouřili oči, ale Japonci se hodně bojí, že jim porušení pravidel pokazí reputaci.
Japonci Petra poznávali z televize
Co nějaká zajímavá setkání během cesty?
Ke konci se mi stále častěji stávalo, že mě poznávali lidé na ulici. Když jsem třeba přišel do prefektury, kde před pár dny vysílali zmíněný pořád o cizincích, tak mě průměrně šestkrát za den zastavili lidi na ulici a dávali mi balíčky jídla. Měl jsem díky nim takovou zásobu, že jsem nemusel hledat restaurace.
Z těch méně příjemných setkání bych vypíchl medvídě, na které jsem narazil jednoho rána, když jsem vycházel z kempu v horách. Měl jsem načteno, jak se medvědi chovají, a věděl jsem, že tohle je jedna z nejhorších situací, která může při treku nastat. V tomto stáří by medvídě od matky nemělo být odloučené, takže pokud by si mě všimla, byla by hodně agresivní. Rychle jsem se vzdálil a nic z toho nebylo, ale strach jsem měl pořádný.
Vnímáš, že tě cesta nějak změnila?
Jasně, ale ne způsobem, jaký si většina lidí představí. Žádné obrovské vnitřní uvědomění mě nepotkalo a ani jsem ho nečekal. Chtěl jsem hlavně zjistit, jestli jsem schopný takto velkou vzdálenost překonat. To se mi povedlo, takže už vím, že zvládnu i větší fyzické výzvy. A taky jsem pyšný, že jsem cestu úspěšně dotáhl do konce. S dotahováním věcí do konce mám totiž v běžném životě občas problém.
Co bys doporučil lidem, kteří podobnou cestu po Japonsku zvažují?
Ať do toho jdou. Je to fyzický náročné, ale chůze je pořád přirozený a dlouhodobě zvládnutelný pohyb. Člověk pozná novou kulturu a taky vzhledem k perfektní japonské infrastruktuře je to méně náročné, než kdyby člověk pěšky přecházel jiné země. Já měl ale velkou výhodu v tom, že umím japonsky, což mi odbouralo hodně bariér. Například objednávání v restauracích by pro jiné byla větší výzva.
Naši kolegové podnikají zajímavé cesty do ciziny nejen ve volnu, ale i pracovně. Přečti si zážitky daňaře Petra z půlročního pobytu v New Yorku.
